Sonja Špálová

Sonja Špálová, vlastním jménem Františka Švehlová, provdaná Špálová, později Ramešová (6. listopadu 1898 Ochoz u Brna - 17. února 1994 Brno) byla česká spisovatelka. V počátcích své tvorby užívala pseudonym Alexandr Insarov.

Narodila se rodině textilního dělníka. Dětství prožila v Řícmanicích u Brna. Chodila na gymnázium ve Štýrském Hradci, ale maturitu nakonec udělala v Praze, na Akademickém gymnáziu, roku 1923. Studovala pak lékařství, ale studia nedokončila a pracovala jako ošetřovatelka a úřednice v advokátní kanceláři. V roce 1920 vydala svou první knihu ''Pohádky z čarovné země'', roku 1923 svou první básnickou sbírku ''Kamení''. Ve 30. letech se začala věnovat výhradně literatuře (částečně též výtvarné tvorbě). Navázala úzké vztahy s katolickými spisovateli Františkem Křelinou, Josefem Knapem, Zdeňkem Kalistou, Václavem Renčem, Václavem Prokůpkem ad., přesto ona sama obvykle nebývá za katolickou spisovatelku označována, neboť víra nebyla tématem jejích próz a její verše byly spíše sociálně citlivé, navíc se po druhé světové válce pokusila i o jakési sblížení s novým režimem (próza ''Petruška a soudruzi''). Sice si tím příliš nepomohla a musela se odmlčet a svým katolicky orientovaným souputníkům se tím vzdálila. Od konce 30. let se soustředila na životopisnou prózu, věnovala román Karlu Hynku Máchovi (''Chlapec s harfou''), Janu Nerudovi (''Černý Honzík''), malířskému rodu Mánesů (''Mánesovi'') či Josefu Myslivečkovi (''Il divino Boemo''). Zejména myslivečkovská próza, jíž se po odmlce vrátila do české literatury (a rozloučila se s ní takto), se dočkala ocenění, byť olomoučtí badatelé v ''Panoramatu české literatury'' usoudili, že se v románu "nevyhnula běžným klišé" a s jistým kritickým ostnem její texty přirovnaly k prózám Jarmily Loukotkové. Získáno z Wikipedie